Pražský orloj

Geniální přístroj, který po celá staletí ukazuje nejen čas a datum, ale i polohu Slunce, fáze Měsíce, astronomické cykly a svátky křesťanského kalendáře.

Jedinečná technická památka, která jako poslední na světě dodnes měří babylonský (hvězdný) a staročeský čas. Ukazuje pohyby vesmírných těles a promlouvá k nám symbolikou středověku. Každou celou hodinu orloj oživí fascinující divadlo pochodujících apoštolů, pohyblivých soch po jeho krajích, aby vše ukončil mohutný zvuk zvonu na vrcholu věže. Několikrát v historii "měl namále", ale vždycky se našel někdo, kdo dokázal složitý mechanismus oživit.

Staroměstský orloj je součástí jižní stěny Staroměstské radnice v Praze. Zhotovil jej roku 1410 Mikuláš z Kadaně. Známá pověst o mistru Hanušovi, který pražský orloj sestrojil a poté mu byly vypíchnuty oči, aby nikde nemohl vytvořit podobné dílo, se nezakládá na pravdě. Faktem je, že koncem 15. století mistr Hanuš, historiky identifikován jako hodinář Jan Růže, orloj opravil – uvedl jej znovu do chodu. O tom, že by ho radní nechali za odměnu oslepit, není nic známo.

Orloj se pak zastavil v roce 1787 a podle radních měl skončit ve starém železe, ale přesto byl částečně byl opraven. Definitivně se zastavil roku 1824 a tehdy ho již nikdo nedokázal opravit a bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. Vše ale nakonec dobře dopadlo, když se roku 1865 přeci jenom našel hodinář, který dokázal složitý mechanismus oživit. Zásluhu na tom měl Ludvík Hainz, který měl svou dílnu na malé hodiny přímo naproti orloji a na jeho neutěšený stav se roky díval. Byl ale radní města a z jeho iniciativy a především z rozhodnutí magistrátu, se mohla uskutečnit v letech 1864 až 1866 tzv. velká oprava a rekonstrukce. Poté se stal správcem orloje a jeho syn L. Hainz II. zavedl výrobu věžních hodin.

 

Co orloj ukazuje:

Orloj je rozdělen na kalendář se zvěrokruhem a hodiny. Přesněji to je astroláb se zvěrokruhem a s ukazateli časů, a pak se samostatným kalendáriem. To ale není děleno na měsíce, týdny nebo dokonce letopočty, jen na dny v církevním roce s pevnými svátky světců a nedělním číslem, které bylo vyhlašováno vždy na začátku roku v minucích nebo později kalendářích. Kalendářní desku s alegoriemi měsíců vytvořil roku 1865 Josef Mánes. Ciferník ukazuje den a jeho postavení v týdnu, měsíci a roce.

Opravdovým světovým unikátem je sluneční rafije s posuvným symbolem Slunce, která ukazuje současně tři časy:

Staročeský (gotická čísla 1-24) na kývavém prstenci na obvodu. Nový den začínal západem Slunce.

Německý tj. současný středoevropský na pevném disku dvakrát I-XII s polednem v zenitu. Vyznačil jej již orlojník Táborský po roce 1551. Když byl později německý čas v Čechách nařízen jako jediný způsob ukazování, německý čas už na orloji byl a proto se
staročeský způsob zachoval do dnešních dnů.

Planetární hodiny (čas babylonský) jsou plochy mezi křivkami od východu Slunce po jeho západ, hodinu určuje průmět středu slunečního symbolu do označených ploch 1-12. Stejné křivky vymezují i oblast noci, ale na orloji nejsou vyznačeny. Identifikaci planetní hodiny umožňovala v minulosti tabulka nad orlojem, která byla zcela odstraněna v roce 1865. V astrologii jsou důležití vládcové hodin, tzv. sedm planet v pořadí Slunce - Venuše - Merkur - Měsíc - Saturn - Jupiter - Mars. Planetární hodiny se vztahují k dnes už zapomenuté astrologické funkci orloje.

Hvězdný čas byl na orloji vyznačen až v roce 1865 a ukazatel hvězdička, je pevně spojen se zvěrokruhem v pozici jarní rovnodennosti. Je to jediný ukazatel, který se nevztahuje k pohybu Slunce, ale k hvězdám, tj. k vesmíru.

Mechanismus hodin se ukrývá ve zdi radnice, v kamenné věžičce, ke které jsou dva klíče: jeden má orlojník, druhý je na magistrátu. Do konce války se orloj natahoval klikou, pak byl připojen na elektromotor.